Boloňský proces

Boloňský proces - vytváření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání
U příležitosti 700 let pařížské Sorbonny podepsali ministři Francie, Německa, Itálie a Spojeného království zodpovědní za vysoké školství v květnu 1998 v Paříži Společnou deklaraci o harmonizaci výstavby Evropského systému vysokého školství, tzv. Sorbonnskou deklaraci. Ministři školství čtyř významných evropských zemí - jejichž vysokoškolské systémy se výrazně lišily, se dokázali shodnout na zcela konkrétních zásadách a cílech, které během následujících 10 let výrazně změnily nejenom jejich vysokoškolské systémy, ale nastartovaly jedinečnou spolupráci a reformy vysokoškolských systémů ve všech evropských zemích, největší od 70. let minulého století.

Již v červnu 1999, byla podepsána 31 ministry ze 29 evropských zemí Boloňská deklarace, která zahájila tzv. Boloňský proces. Ministři a později i vysoké školy a studenti se přihlásili k vytvoření otevřeného prostoru vysokého školství v Evropě, který měl navázat a dále rozvinout předchozí spolupráci evropských zemí, která se v té době rozvíjela zejména v rámci vzdělávacích programů Evropské unie. Cílem bylo přispět ke zlepšení volného pohybu studentů a akademických pracovníků v Evropě. Již v Sorbonně se ministři Francie, Itálie, Německa a Velké Británie přihlásili k odvážné vizi - umožnit každému vysokoškolskému studentovi strávit alespoň jeden semestr studia na některé zahraniční vysoké škole, s tím, že domácí instituce mu jej uzná jako součást jeho studijního programu. Sorbonnská i Boloňská deklarace byly dále reakcí na masifikaci vysokoškolského vzdělávání, na upadající zájem studentů ze zámoří, zejména z Asie, studovat na evropském kontinentu, na to, aby evropské vysoké školství nezačalo zaostávat za rychle se rozvíjejícími vysokoškolskými systémy rozvojových zemí (např. Číny a Indie), ale i odpovědí na měnící se strukturu evropské ekonomiky směrem k ekonomice znalostí. Cílem bylo vytvořit do roku 2010 atraktivní a mezinárodně konkurenceschopný Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (European Higher Education Area – EHEA) složený ze systémů národních, jejichž vysoké školy naplňují různá poslání podle potřeb společnosti, jejich studenti i pracovníci mohou těžit z možností volného pohybu a získané vzdělání a kvalifikace jsou spravedlivě uznávány v celé EHEA. Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání je zároveň přitažlivý i pro studenty a vědce z mimoevropských zemí. Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání byl slavnostně vyhlášen ve dnech 11.-12. března 2010 na konferenci ministrů v Budapešti a ve Vídni. Společnou deklaraci přijalo již 47 zemí. Nezávislí experti i jednotlivé instituce a zájmové skupiny se shodli, že bylo dosaženo významného pokroku, a zdůraznili obrovskou změnu, která se udála s vysokým školstvím zejména na kontinentální Evropě. Z téměř exkluzivně národních systémů vysokoškolského vzdělávání, které se lišily strukturou studia a jejichž studijní programy bylo obtížné porovnávat, se vytvořila platforma zemí, které spolupracují, diskutují a společně koordinují rozvoj svého vysokoškolského systému a a tím spojené reformy. To, že přes všechny nedostatky a chyby bylo dosaženo nesporného pokroku, ústy svého ministra či vedoucího delegace vyjádřila i převážná většina zúčastněných zemí. Zemím Boloňského procesu se podařilo vytvořit sytém národních systémů s poměrně harmonizovanou architekturou studia řešenou ve třech stupních – bakalářském, magisterském a doktorském. Vytvořily si společné standardy a metodické postupy pro zabezpečování kvality, stejně jako zastřešující rámec kvalifikací. V současné době se Boloňský proces dostal do fáze, kdy je třeba začít uvážlivě hodnotit, co se podařilo, přemýšlet, jak vylepšit to, co se plně nepovedlo, dotáhnout ty části reformy, které dosud nebyly v centru pozornosti a nejsou zatím implementovány.

Historie Boloňského procesu
Konference 4 ministrů v Sorbonně 1998
V květnu 1998 podepsali v Paříži ministři školství čtyř významných evropských zemí Francie, Itálie, Německa a Velké Británie Společnou deklaraci o harmonizaci výstavby Evropského systému vysokého školství, tzv. Sorbonnskou deklaraci. Přestože jejich vysokoškolské systémy se výrazně lišily, dokázali se ministři shodnout na zcela konkrétních zásadách a cílech, jak dále rozvíjet systémy vysokého školství ve svých zemích a položili tak základ otevřeného Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání. Vyslovili myšlenku harmonizované architektury národních vysokoškolských systémů, kdy dlouhé (většinou 5-6 leté) studijní programy měly být nahrazeny flexibilnějším systémem postaveným na strukturovaném studiu. Studijní programy by měly být postaveny tak, aby reagovaly tak na potřeby celoživotního vzdělávání, které se pro stále více lidí stává nutností, a tudíž umožňovaly výstup a vstup do programu během celého života jednotlivce. Deklarace zdůraznila závažnost vytvoření prvého (bakalářského) cyklu studia, jako nezbytného pro celé zamýšlené schéma: "Mezinárodní uznávání titulů prvního cyklu jako přiměřené úrovně kvalifikace je důležité pro úspěch tohoto záměru, jimž chceme naše vysokoškolské soustavy zpřístupnit pro všechny". Za klíčovou považovala Deklarace mobilitu vysokoškolských studentů a učitelů a zároveň ji pokládala za nezbytnou součást skutečné evropské integrace. Proto se ministři Francie, Anglie, Německa a Itálie přihlásili k odvážné vizi - umožnit každému vysokoškolskému studentovi strávit alespoň jeden semestr studia na některé zahraniční vysoké škole, s tím, že domácí instituce mu jej uzná jako součást jeho studijního programu. Česká republika se spolu s Belgií (vlámskou komunitou), Bulharskem, Dánskem, Rumunskem a Švýcarskem k této deklaraci připojila ještě před podpisem Boloňské deklarace.
Boloňská konference ministrů 1999
Sorbonnská deklarace vyvolala velký ohlas. V červnu 1999 se sešlo 31 ministrů zodpovědných za vysoké školství z 29 evropských zemí v Boloni, kde podepsali deklaraci o vytvoření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání do roku 2010, tzv. Boloňskou deklaraci. Evropským zemím se otevřela možnost využít jedinečnosti svých vzdělávacích systémů a vytvořit z nich systém evropský. Šest základních cílů Boloňské deklarace se stalo akčním plánem rozvoje vysokého školství v Evropě pro příštích více než 10 let: „Přijetí systému srozumitelných a srovnatelných stupňů vysokoškolského vzdělání, mimo jiné prostřednictvím zavedení dodatku k diplomu, v zájmu toho, aby se zvýšila možnost zaměstnání Evropanů a mezinárodní konkurenceschopnost systému evropského vysokého školství. Přijetí systému založeného v zásadě na dvou základních cyklech, pregraduálním a postgraduálním. Přístup k druhému cyklu bude možný po úspěšném splnění prvého cyklu studia v délce obvykle tří let. Titul získaný po ukončení prvého cyklu bude rovněž mít platnost z hlediska evropského trhu práce jako odpovídající kvalifikační stupeň. Druhý cyklus by měl vést k dosažení magisterského nebo doktorského titulu, případně obou titulů, jak je tomu ve většině evropských zemí. (pozn.: O třech cyklech vysokoškolského vzdělávání, prvním – bakalářském, druhém – magisterském, třetím – doktorském, bylo rozhodnuto až v r. 2001v Berlíně) Vypracování systému kreditů - podobně jako v systému ECTS - jako vhodného prostředku podpory všestranné studentské mobility. Kredity bude možné získat i v jiných systémech než ve vysokoškolském vzdělání tj. včetně celoživotního vzdělávání za předpokladu, že budou uznány přijímající vysokou školou. Podpora mobilitěodstraněním překážek, které brání efektivnímu využívání svobodného pohybu se zvláštním zřetelem na: studenty a jejich přístup ke studiu a zaškolení a k příslušným službám, učitele, výzkumné pracovníky a administrativní personál, uznání a započítání období stráveného výzkumem, výukou a odbornou přípravou v evropském prostředí, bez omezení jejich statutárních práv. Podpora evropské spolupráce v oblasti udržování kvality se zřetelem na vypracování srovnatelných kritérií a metodologie. Posilování nutné evropské dimenze ve vysokém školství zvláště s ohledem na zpracování obsahu vzdělání, spolupráci mezi institucemi, programy mobility a integrované programy vzdělávací i výzkumné.“ (Boloňská deklarace, 1999) Ministři rozhodli, že tento proces potřebuje neustálou podporu a průběžné přizpůsobování reálnému vývoji. Proto se budou scházet každé dva roky v některé signatářské zemi.

Pražská konference ministrů 2001
Prvým důležitým mezníkem procesu budování společného Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání se stal v květnu 2001 Pražský summit. Pražské setkání vytvořilo platformu pro diskusi mezi vysokými školami, studenty a ministry, protože úspěch všech reforem v rámci Boloňského procesu byl závislý na aktivní účasti vysokých škol, včetně studentů. V tzv. Pražském komuniké "Na cestě k Evropskému prostoru vysokoškolského vzdělávání" byly priority pro období 2001-2003 stanoveny následovně: zajišťování kvality (nutnost těsné evropské spolupráce a vzájemné důvěry jak v národní systémy zajišťování kvality - případně akreditací, tak při jejich akceptování na mezinárodní úrovni. Ministři vyzvali k vytvoření společné referenční platformy, kde by mohly být šířeny příklady dobré praxe, diskutovány zkušenosti a vyměňovány názory); spolupráce týkající se uznávání dokladů a využívání kreditů (ECTS); celoživotní přístup ke vzdělávání a prostupnost systému, jak na národní, tak na evropské úrovni; ministři potvrdili, že vytváření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání je podmínkou pro to, aby se zvýšila atraktivita a konkurenceschopnost evropských vysokých škol; ministři podpořili zároveň myšlenku, že vysokoškolské vzdělávání je a i v budoucnosti zůstane veřejnou odpovědností; sociální rozměr Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání se zvláštním zřetelem k překážkám bránícím mobilitě a rozšiřování Boloňského procesu. Důležitým mezníkem bylo i to, že Pražský summit uznal nezastupitelnou roli studentů, jejich aktivní zapojení do procesu. Ministři potvrdili, že by se studenti měli podílet na tvorbě organizace a obsahu studia a ovlivňovat je.

Berlínská konference ministrů 2003
Krokem směrem od diskusí a záměrů ke konkrétní implementaci principů celého Procesu se stala konference ministrů v Berlíně, která zasedala v září 2003. V tzv. Berlínském komuniké “Realising the European Higher Education Area” ministři sice zdůraznili, že pro Boloňský proces jsou nezbytné všechny principy a cíle, nicméně jasně vymezili, které tři pokládají za prioritní v letech 2003-2005. Jsou to priority, které tvoří základní kameny celé reformy a které byly zdůrazněny již v Praze - zabezpečení kvality, zavedení prvých dvou stupňů studia místo tradičních „dlouhých programů“ a snazší uznávání vzdělávání (celého i jeho částí) včetně ratifikace Lisabonské úmluvy o uznávání. Od roku 2005 každý absolvent obdrží automaticky a bezplatně Dodatek k diplomu vydaný v cizím jazyce. Ministři dále slíbili, že budou odstraňovat překážky, legislativní i jiné, aby bylo možné realizovat společné programy, tzv. "joint degrees", aby bylo zajištěno jejich plné uznávání a ze specifického charakteru těchto programů mohli všichni zúčastnění - studenti, vysoké školy a v konečné fázi i zaměstnavatelé vytěžit maximum. Dochází k posunu od politického rozhodnutí ministrů z Boloně, přes výzvu ministrů z Prahy, aby se vysoké školy aktivně připojily, k jednoznačnému konsensu v Berlíně - vysoké školy chtějí aktivně naplňovat a ovlivňovat vývoj Boloňského procesu. Bylo jednoznačně podtrženo propojení vědy a výzkumu. Dále byly dva cykly studia rozšířeny na tři cykly - 3. cyklem jsou doktorská studia. Na evropské úrovni vyzvali ministři k provedení "inventury" ve třech výše zmíněných prioritách a zpracování závěrečné zprávy pro konferenci ministrů v roce 2005. Dále k vytvoření kritérií a metodologií, na kterých se evropské země mohou shodnout v oblasti zabezpečení kvality, a k vytvoření evropského rámce kvalifikací - zastřešujícího, který umožní jednotnou metodologii pro popis národních kvalifikací na celoevropské úrovni. V Berlíně došlo k rozšíření o 7 nových zemí: Albánii, Andoru, Bosnu a Hercegovinu, FYROM, Rusko, Srbsko a Černou Horu a Svatý Stolec.

Bergenská konference ministrů 2005
Pátá konference ministrů se sešla v květnu 2005 v norském Bergenu. Do procesu byly přijaty nově Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Moldávie, Ukrajina. Celkem je tedy v Boloňském procesu bylo zapojeno již 45 zemí ze 48 signatářských zemí Evropské kulturní dohody. Ministři diskutovali prvou zprávu o implementaci Boloňského procesu, tzv. Stocktaking Report. Od té doby byla zpráva připravována každé dva roky. Ministři nerozšířili Boloňský proces o žádnou novou oblast, byl dále prohlouben trend, který započal v Berlíně 2003 – důraz na implementaci. Ministři přijali 2 dokumenty na celoevropské úrovni, které spolu s Lisabonskou úmluvou vymezují základní charakteristiky (standardy) Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání do roku 2010, ale i pro další léta: 1. Rámec kvalifikací pro Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (Overarching framework of qualifications for EHEA), který zahrnuje 3 cykly (včetně propojení s „kratším“ terciárním cyklem - v Komuniké uvedeno: "within national contexts, the possibility of intermediate qualifications"), obecné deskriptory pro každý cyklus založené na výstupech ze vzdělávání ("learning outcomes"), kompetencích a studijní zátěži vyjádřené v ECTS kreditech pro 1. a 2. cyklus, pro 3. cyklus ve standardních rocích studia. 2. Soubor standardů, postupů a hlavních směrů v oblasti zabezpečení kvality a přijali též princip Evropského registru agentur pro zabezpečení kvality. V Komuniké ministři dále „přivítali princip Evropského registru kvality pro národní agentury zabývající se zabezpečením kvality, založený na národním "peer review" a požádali ENQA ve spolupráci s EUA, EURASHE a ESIB dále vyvinout praktickou implementaci“. Nad rámec 3 priorit z Berlína byl v Bergenském komuniké „Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání – plnění cílů“ kladen důraz na sociální dimenzi procesu, na vztah mezi Evropou (Evropským prostorem vysokoškolského vzdělávání) a ostatním světem (tzv. "externí rozměr Boloňského procesu"). Větší pozornost byla věnována aspektům spojeným s celoživotním vzděláváním, včetně uznávání předchozího vzdělání (i toho získaného mimo VŠ, a to i neformálního) pro účely dalšího studia. Komuniké dále zdůraznilo nutnost propojení vědy a výzkumu se vzděláváním a na 3., doktorský, cyklus studia.

Londýnská konference ministrů 2007
O dva roky později, v květnu 2007, se ministři sešli v Londýně. Vydali společné komuniké s názvem „K uskutečnění Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání: reakce na výzvy kladené globalizovaným světem“ 46. státem Boloňského procesu se stala Černá Hora. Stocktaking Report 2007 (Inventura) prokázal, že evropské země dosáhly za 8 let společné snahy významného pokroku ve vytváření společného Evropského prostoru vysokého školství. Nicméně zpráva i další analýzy zpracovávali i představitelé vysokých škol a studentů (v pořadí již 5. zpráva „Trendy ve vysokém školství V“ zpracovaná EUA a „Bologna očima studentů“ připravená unií evropských studentských svazů) ukázaly, že je stále řada úkolů, které jsou nezbytné pro úspěšnou implementaci cílů Boloňského procesu, nicméně zdaleka nebyly naplněny. Např. v otázkách sociální spravedlivosti, v oblasti prostupnosti systémů, uznávání předchozího vzdělávání, a to formálního, neformálního i informálního, ustavení transparentních národních rámců kvalifikací, které by rozpracovaly jak rámec kvalifikací pro Evropský prostor vysokého školství, tak na půdě Evropské unie vznikající rámec kvalifikací pro celoživotní vzdělávání apod. Hlavní evropské reformy se soustředily i nadále na 3-stupňové studium, zabezpečení kvality a uznávání kvalifikací a částí studia. Ministři dali dále zelenou zřízení Evropského registru pro agentury zabezpečující kvalitu ve vysokoškolském vzdělávání, jako logickému pokračování v implementaci Souboru standardů, postupů a hlavních směrů v oblasti zabezpečení kvality, který přijali před dvěma lety v Bergenu. Prioritami zůstala mobilita, kdy jednotlivé státy byly vyzvány, aby předložily v roce 2009 zprávu o tom, jak se jim dařilo odstraňovat překážky mobility, akcentován byl sociální rozměr procesu. I v této oblasti byly jednotlivé země vyzvány, aby analyzovaly své systémy a předložily zprávu o svých národních strategiích a akčních plánech. O poskytnutí adekvátních dat zejména o mobilitě a sociálním rozměru Boloňského procesu byla požádána Evropská komise, resp. EUROSTAT ve spolupráci s projektem EUROSTUDENT. Komisař Figel zdůraznil, že zásadní je modernizace systémů vysokého školství, která zahrne kurikulární reformu, řízení vysokých škol i celého systému a mechanismů financování jako základního nástroje řízení vysokého školství. Za klíčové účastníci konference označili přípravu kvalitní strategie celoživotního vzdělávání, kde hlavní roli sehrají již výše zmíněné rámce kvalifikací. Dalšími důležitými tématy byla zaměstnatelnost absolventů, důraz byl položen na spolupráci vysokých škol a odběratelské sféry a zlepšení podmínek studentů a absolventů doktorských programů. Ministři též přijali strategii pro spolupráci a vztahy s mimoevropskými zeměmi. Účastníci konference se shodli, že Boloňský proces musí pokračovat po roce 2010 a vyzvali k vyhodnocení dosavadního vývoje a rozpracování možné další strategie do budoucna pro příští konferenci v r. 2009 v Leuven/Louvain-la-Neuve.

Konference ministrů v Leuven/Louvain-la-Neuve 2009 a 1. Boloňské politické fórum
Konference ministrů v Leuven/Louvain-la-Neuve se sešla v dubnu 2009. Jejím hlavním úkolem bylo připravit vizi vývoje Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání pro příští desetiletí a promítnout do ní nové aspekty, které nebyly při přijetí Boloňské deklarace diskutovány. Zejména se jednalo o demografický pokles, se kterým se potýká řada evropských zemích, o stupňující se globální soutěž o lidské zdroje (studenty i akademické či výzkumné pracovníky) i o nedostatečné financování vysokého školství umocněné ekonomickou a finanční krizí. V závěrečném komuniké „Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání v novém desetiletí“ za základní motto do budoucna ministři stanovili kvalitu – excelenci ve všech činnostech vysokých škol, která půjde ruku v ruce s diverzifikací: „Abychom podpořili vysoce potřebnou rozrůzněnost našich vzdělávacích systémů, v rámci našich národních strategií plně uznáme hodnotu různých poslání vysokého školství, od vzdělávání a výzkumu až po veřejnou službu a angažovanost v oblasti sociální soudržnosti a kulturního rozvoje.“ (Lovaňské komuniké, 2009)
Celkem stanovili ministři pro příští desetiletí 10 prioritních oblastí:
-Sociální rozměr: rovný přístup ke studiu a větší úspěšnost v jeho dokončování
-Celoživotní učení
-Zaměstnatelnost absolventů
-Učení orientované na studenta a vzdělávací poslání vysokého školství
-Vzdělávání, výzkum a inovace
-Mezinárodní otevřenost
-Mobilita
-Shromažďování dat (důvěryhodných, spolehlivých) – spolupráce s Eurostat, Eurostudent a Eurydice
-Vícerozměrné nástroje pro zajištění transparentnosti vysokoškolských systémů
-Financování

Vysoké školství v příští dekádě má být koncipováno v výhledem na celoživotní pojetí učení a vzdělávání. Tato myšlenka se objevila již v Pražském komuniké (2001), nicméně v Lovaňském komuniké je daleko více rozpracována. Je to významný posun od pojetí, kdy celoživotní učení bylo zaměňováno s dalším nebo profesním vzděláváním - „Evropské vysoké školství musí do roku 2020 přispět rozhodujícím způsobem k vytvoření Evropy znalostí (…) Vzhledem k problému stárnoucí populace může být Evropa v této snaze úspěšná jen tehdy, když maximálně využije talenty a schopnosti všech svých občanů (…) Celoživotní učení je předmětem veřejného zájmu. ... Celoživotní učení zahrnuje získávání kvalifikací, rozšiřování znalostí a porozumění, získávání nových dovedností a kompetencí či obohacení osobního růstu. Celoživotní učení znamená, že k získání kvalifikace mohou vést flexibilní vzdělávací cesty, včetně studia v distanční nebo kombinované formě, nebo ji lze získat na základě pracovních zkušeností. Zavádění strategií celoživotního učení vyžaduje pevné partnerství orgánů veřejné správy, vysokoškolských institucí, studentů, zaměstnavatelů a zaměstnanců. (…) Úspěšné strategie celoživotního učení budou zahrnovat základní principy a postupy pro uznávání předchozího učení na základě výsledků učení bez ohledu na to, zda znalosti, dovednosti a kompetence byly získány cestou formálního, neformálního či informálního učení. Celoživotní učení bude podporováno příslušnými organizačními strukturami a finančními zdroji. (…) Důležitým krokem k zavádění celoživotního učení je vytváření národních kvalifikačních rámců. Chceme, aby byly zavedeny a připraveny k sebecertifikaci vůči zastřešujícímu rámci kvalifikací pro Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání do roku 2012...“ (Lovaňské komuniké, 2009) Další významnou charakteristikou EHEA má být sociální spravedlivost/soudržnost - „Znamená to zlepšovat vzdělávací prostředí, odstraňovat všechny bariéry při studiu a vytvářet vhodné ekonomické podmínky pro studenty, aby mohli využívat studijní příležitosti na všech úrovních. Každá účastnická země stanoví měřitelné cíle pro rozšíření obecné účasti na vysokoškolském vzdělávání a pro zvýšení účasti znevýhodněných skupin, kterých by mělo být dosaženo ke konci příštího desetiletí. ( …)“ (Lovaňské komuniké, 2009) Mobilita byla v Lovani jedinou prioritou, u které si ministři stanovili kvantifikovaný cíl. „V roce 2020 by mělo alespoň 20 % absolventů v Evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání strávit část svých studií nebo odborné přípravy v zahraničí. (…) V každém ze tří cyklů by měly být ve struktuře studijních programů vytvořeny příležitosti pro mobilitu. Společné tituly a programy i „mobilitní okna“ by se měly stát běžnější praxí (…)“ (Lovaňské komuniké, 2009) Bezprostředně po zasedání evropských ministrů následovalo v Louvain-la-Neuve Boloňské politické fórum (Bologna Policy Forum), na kterém se sešly delegace členských zemí Boloňského procesu se zástupci z mimoevropských zemí z Austrálie, Brazílie, Kanady, Číny, Egypta, Etiopie, Izraele, Japonska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Mexika, Maroka, Nového Zélandu, Tunisu a USA. Toto fórum bylo zejména odpovědí na rostoucí zájem, který Boloňský proces vyvolává mimo Evropu. Nejžádanějšími oblastmi spolupráce byly:
uznávání vzdělávání (a jeho částí),
rámce kvalifikací – evropský rámec i implementace rámců národních,
systémy a metody zabezpečení kvality,
mobilita akademických pracovníků, studentů a výzkumníků.

Konference ministrů v Budapešti a Vídni 2010
Vyhlášení Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání.

2. Boloňské politické fórum.
Ve dnech 11.-12. března 2010 se v Budapešti a ve Vídni sešli ministři odpovědní za vysoké školství ze 47 zemí, aby vyhlásili Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání a aby vyhodnotili, zda a co se podařilo. Jako 47. člen Boloňského procesu byl přijat Kazachstán. Ministři, představitelé mezivládních organizací, zástupci mezinárodních nevládních uskupení a další delegáti vyslechli závěry nezávislého hodnocení Boloňského naplňování cílů a principů Boloňského procesu. Bylo zpracováno v průběhu let 2008-2010 konsorciem expertů vedených představiteli CHEPS - Centra pro studium vysokoškolských politik při Univerzitě v Twente. Kromě zástupců CHEPS na hodnocení spolupracovali odborníci z INCHER Kassel -Mezinárodního střediska pro výzkum vysokého školství a ECOTEC – Mezinárodního výzkumného, konzultačního a manažerského střediska pro poskytování služeb v rozvoji sociálních a ekonomických služeb. Na otázku, do jaké míry se podařilo naplnit vizi Boloňského procesu a vytvoření společného a harmonizovaného prostoru vysokoškolského vzdělávání, hledali kromě výše zmíněného konsorcia odpovědi i zástupci Evropské asociace univerzit (EUA), kteří představili výsledky šetření Trends VI (2010), Evropské unie studentů (ESU), Evropské asociace škol vyššího studia (EURASHE) , Evropské sítě agentur zabezpečujících kvalitu (ENQA), Svazu evropských zaměstnavatelů (BusinessEurope), Asociace evropských odborových svazů ve vzdělávání (EI). Svoji novou zprávu zaměřenou na dopady Boloňského procesu představila Eurydice, evropská síť v rámci struktur Evropské komise, která zprostředkovává informace a analýzy o vývoji vzdělávacích systémů. Nezávislí experti i jednotlivé instituce a zájmové skupiny se shodli, že bylo dosaženo významného pokroku, a zdůraznili obrovskou změnu, která se udála s vysokým školstvím zejména na kontinentální Evropě. Z téměř exkluzivně národních systémů vysokoškolského vzdělávání, které se lišily strukturou studia a jejichž studijní programy bylo obtížné porovnávat, se vytvořila platforma zemí Evropy a od roku 2010 i Kazachstánu, které spolupracují, diskutují svůj budoucí rozvoj a reformy. To, že přes všechny nedostatky a chyby bylo dosaženo nesporného pokroku, ústy svého ministra či vedoucího delegace vyjádřila i převážná většina zemí. Boloňský proces se dostal do fáze, kdy je třeba začít uvážlivě hodnotit, co se podařilo, přemýšlet, jak vylepšit to, co se plně nepovedlo, dotáhnout ty části reformy, které dosud nebyly v centru pozornosti a nejsou zatím implementovány. Jak uvedli ministři ve své závěrečné Budapešťsko – Vídeňské deklaraci o Evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání ze dne 12.3.2010: „Byť hodně se podařilo v naplňování reforem v rámci Boloňského procesu, přednesené zprávy ukazují, že priority EHEA jako strukturované studium a kurikulární reforma, zabezpečení kvality, uznávání, mobilita a sociální aspekty se podařilo implementovat v různých úrovních. Nedávné protesty v některých zemích, částečně namířené i proti vývoji a opatřením, která nemají vztah k Boloňskému procesu, nás upozornily na to, že některé cíle a reformy nebyly implementovány a vysvětleny uspokojivě. Uvědomujeme si to a budeme naslouchat kritickým hlasům, které zaznívají z řad akademických pracovníků a studentů… a proto jejich zapojení je nezbytné na evropské, národní a zejména institucionální úrovni…..“ Ministři slíbili zaměřit se na důslednou implementaci všech započatých kroků. V závěru deklarace se ministři přihlásili k veřejné odpovědnosti za vysoké školství a zavázali, že „navzdory těmto těžkým ekonomickým časům budou mít v sektoru ustaveném a spravovaném veřejnou správou vysoké školy nezbytné finanční prostředky“. Bezprostředně po zasedání evropských ministrů následovalo ve Vídni již druhé Boloňské politické fórum, na kterém se sešly delegace členských zemí Boloňského procesu se zástupci z mimoevropských zemí a různých institucí. Celkem se zúčastnily delegace ze 60 zemí a 11 mezinárodních organizací. K hlavním tématům patřilo: mobilita učitelů i studentů, rovnováha mezi soutěží a spoluprací, sociální výzvy vysokého školství v globálním světě, vztah mezi vzděláním a výzkumem. Země Boloňského procesu nabídly pomoc a experty těm zemím, které by o to projevily zájem. V září 2010 bude OECD pořádat konferenci zaměřenou na dopady krize do vysokého školství a způsoby, jakými k ní přistupují jednotlivé vlády. Evropská komise nabídla v roce 2011 pro evropské a mimoevropské zájemce uspořádat seminář na téma hodnocení kvality. Byla vytvořena síť kontaktních osob, která bude sloužit pro vyjednávání a šíření informací, spolupracovat se sekretariátem Boloňského procesu a zároveň připraví další setkání Boloňského politického fóra na úrovni ministrů, které se uskuteční v Bukurešti, v roce 2012.

Členové
V současné době má Boloňský proces 48 členů. Zahrnuje kromě tří zemí všechny země Evropské kulturní dohody, tj. celkem 47 zemí: EU-27, Norsko, Lichtenštejnsko a Island, Švýcarsko, kandidátské země EU - Chorvatsko a Turecko, země Balkánského poloostrova – Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Srbsko a Černou Horu, země bývalého Sovětského Svazu – Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii, Kazachstán, Moldávii, Rusko a Ukrajinu, dále pak Andoru a Svatý Stolec. Kromě 47 států je členem Boloňského procesu Evropská komise.
Vedle toho má Boloňský proces konzultativní členy, kterými jsou:
Rada Evropy, UNESCO-CEPES, EUA-Evropská asociace univerzit, ESU – Evropská unie studentských svazů, EURASHE – Asociace institucí vysokoškolského vzdělávání, ENQA – Evropská síť sdružující agentury pro zabezpečení kvality ve vysokoškolském vzdělávání, Education International, které reprezentuje odborové svazy a BUSINESSEUROPE, které reprezentuje zaměstnavatele
"Up"